Umělé jazyky nebývají
předmětem vzrušených debat a na novinové stránky se
dostávají obvykle přinejlepším v otázkách do
křížovek. Většina lidí o nich ví jen tolik, že
existují, a nedokáže jmenovat jiný než esperanto.
Jde zjevně o téma menšinové, opomíjené,
polozapomenuté – přitom myšlenka, která stála
u jejich vzniku (resp. těch z nich, o kterých budeme
mluvit), je velmi praktická a lákavá. Jde o ideu,
že lidé budou užívat vedle svých jazyků národních
také jeden společný, mezinárodní, který bude sloužit
k vzájemnému dorozumění, mírovému soužití a
spolupráci národů. K takovému účelu se podle
zastánců této myšlenky nehodí žádný národní jazyk, a
to nejen proto, že by nemohl být opravdu neutrální a
že by jeho mluvčí byli zvýhodněni vůči ostatním, ale
také pro svou přirozenou komplikovanost. Právě proto
by prý měl být vytvořen jazyk nový, plánovaný,
s jednoduchou gramatikou zbavenou všech záludností.
Umělé jazyky vzniklé k
naplnění této ideje se v odborné literatuře i v
praxi běžně označují jako mezinárodní pomocné. Tento
pojem je vhodný pro odlišení od jazyků vytvořených
k jiným účelům než k mezinárodní komunikaci - např.
pro účely zábavního průmyslu – Klingon ze seriálu
Star Trek, nebo hatmatilky postaviček z Tolkienových
příběhů. Budeme-li dále mluvit o umělých jazycích,
máme na mysli přirozeně kategorii prve zmíněnou.
Není možné s určitostí
říci, kolik takových jazyků v minulosti vzniklo,
jisté je, že výsledkem snahy o překonání
„babylonského zmatení“ je pozoruhodný nový babylon.
Vzhledem k tomu, že většího ohlasu dosáhlo jen
několik málo z těchto projektů, nejsou spekulace o
konkrétních číslech příliš důležité. V našem
přehledu se samozřejmě budeme věnovat jen těm
nejúspěšnějším.
Až do 17. století máme
jen málo zpráv o tom, že by se vytvářením
univerzálního jazyka někdo zabýval. Zmiňován bývá
starověký lékař Lucius Claudius Galenus (2. stol.
n.l.) a středověká filosofka Hildegarda z Bingenu
(12. stol.), kteří v tomto směru prováděli jisté
pokusy, opravdové počátky širšího zájmu o vytvoření
mezinárodního jazyka jsou spojeny až s obdobím
humanismu. V té době se mezi učenci rozšiřuje
jednak zájem o jazyk jako takový, coby prostředek
komunikace mezi lidmi a rozvoje vzdělanosti -
Francis Bacon jej označuje jako „vehiculum scientiae“-
a kdy zároveň začíná výrazně ztrácet své postavení
dosavadní univerzální jazyk, latina. Alespoň
okrajově se v tuto dobu otázce mezinárodního jazyka
věnuje mnoho známých filosofů a vzdělanců vůbec, od
Bacona či Descartesa po Leibnize. Stranou nezůstal
ani Jan Amos Komenský, který se nad vytvoření
umělého pravidelného jazyka zamýšlel v jedné
z kapitol svého spisu Via Lucis a dále pak v pátém
díle své Obecné nápravy věcí lidských. Píše zde:
„… vznikly-li maně
tolikeré jazyky pouhým změtením, proč ne třebas i
jeden radou a rozumem i opětným napravením čistým a
umělým?“
Nový jazyk měl být podle
něj snadný k naučení, bez nepravidelností a přitom
přesnější a výrazově bohatší než jazyky národní; ty
by však neměl nijak potlačoval, sloužil by jen
k dorozumění a spolupráci na mezinárodní úrovni.
Podle názorů tehdejších
filosofů měl jazyk, coby nástroj vědy a vzdělanosti,
sloužit k vědecky přesnému popsání věcí. Do jakých
krajností byl tento požadavek někdy prosazován,
svědčí případ dvou Komenského současníků z Britských
ostrovů, Johna Wilkinse (1614-1672) a
George Dalgarna (1626-1687). Oba vytvořili
složitý systém kategorií, kde slova označující pojmy
měla být zároveň jakýmisi definicemi těchto pojmů.
Co se skrývá za touto krkolomnou formulací?
Biskup Wilkins nejprve
provedl roztřídění všech pojmů do kategorií, na
způsob členění tříd, čeledí atd. v biologii, potom,
vycházeje z tohoto rozdělení, vytvořil dvojici
jazyků; písemný, jen pro čtení, založený na
obrázkových znacích a druhý, od něj odlišný, pro
mluvený projev. V obou případech jde o jakési
„kartotéky“, ve kterých je možné se orientovat jen
pomocí třídících tabulek. Např. kořen De znamená
(v „mluvené“ verzi) živel. Připojením koncovky
nastává upřesnění; např. Deb znamená oheň. Další
koncovka slouží k další diferenci; Deba = plamen…
Na systému kategorií
postavil své úvahy i skotský učenec George Dalgarno.
V literatuře bývá jako příklad jeho členění uváděna
kategorie čtyřnohých zvířat. Dostaneme se k nim přes
tři rozcestí; n značí živého tvora, připojením η
vznikne zvíře, písmenem k se dostaneme ke čtyřnohým
zvířatům (nηk). Další koncovky odlišují jednotlivé
druhy čtyřnohých - např. nηkη je kůň, nηke osel,
nηka slon atd.
Nalezla-li idea
univerzálního jazyka své místo již v úvahách
humanistických učenců, není divu, že za osvícenství,
v období rozvoje věd a kultu rozumu, se již stala
předmětem zájmu širšího okruhu lidí, a zůstala jím i
v dalších obdobích. V 18. a zvláště v 19. století se
tak objevilo velké množství různorodých návrhů.
Můžeme je rozlišit v zásadě na tři skupiny, i když
se navzájem prolínají. Jde jednak o pokusy
vycházející z latiny popř. dalších klasických
jazyků, dále o ty vypracované na podkladě živých
národních jazyků, a konečně o projekty zcela
apriorní, od základů uměle vytvořené.
Příkladem z první
skupiny je Carpophorophilus, projekt z roku
1734 od anonymního německého autora. Bývá uváděn
jako nejstarší známý propracovanější pokus o
mezinárodní pomocný jazyk v moderním chápání. Pokud
jde o druhou kategorii: v okruhu encyklopedistů, od
Joachima Faigueta, vzešel roku 1765 projekt
Langue nouvelle, s přísně pravidelnou gramatikou
a slovní zásobou vycházející z francouzštiny.
V podobném duchu pak následovaly návrhy jako
Langue universelle (1837/38) nebo Langue
simplifiée (1856), stejně tak vznikaly projekty
i na základě němčiny a dalších jazyků, včetně
slovanských - především ruštiny a polštiny.
Pozoruhodným apriorním
projektem byl Solresol, který představil roku
1817 Francouz Jean-François Sudre
(1787-1862). Slovní zásoba byla založena pouze na
solmizačních slabikách, tedy do, re, mi, fa, so, la,
si. Např. doredo znamenalo čas, doremi den. Slova
bylo samozřejmě možno zaznamenat v notách a zahrát
na hudební nástroj.
Od základního slova se
další tvary odvozovaly přízvukem na původním slovu.
Např. sirelasi = ustavit, sírelasi = ústava,
sirelási = ústavní. Opak se vyjadřoval obrácením
pořadí slabik ve slově: misol = dobro, solmi = zlo.
Sudre, který svému
jazyku zasvětil celý život, si získal uznání ve
vědeckých kruzích a dokonce obdržel na jedné
z pařížských světových výstav vysoké finanční
ocenění, Solresolu samotnému to však k rozšíření
nijak nepomohlo. Zůstal pouhou kuriozitou, těšící se
zájmu úzkého kroužku intelektuálů. Taková byla
konečně maximální míra úspěchu všech dosud zmíněných
projektů.
Naprostý převrat v
dějinách umělých jazyků znamenal Volapük.
Tento umělý jazyk je vůbec prvním, který kdy nalezl
podstatné množství příznivců a začal se v praxi
používat. Roku 1879 návrh představil německý
katolický kněz Johann Martin Schleyer
(1831-1912), muž znalý mnoha jazyků. Vytvořil jej
v naději, že postaví most mezi národy, prostředek
komunikace, který pomůže mírovým účelům. Inspirován
byl podle svých slov zjevením ve snu.
Schleyer si získal
několik aktivních „učedníků“, kteří se vášnivě
zasazovali o šíření jazyka. Volapük (neboli světová
řeč) tak nedlouho po uveřejnění nalezl mnoho
příznivců v jižním Německu a Rakousku. Zásluhou
nadšených propagátorů, zejména francouzského
lingvisty Augusta Kerckhoffa, se jazyk začal šířit
ve Francii a pak i v dalších zemích západní Evropy,
aby posléze pronikl i do zámoří.
V letech 1884 a 1887
volapükisté v Německu uskutečnily první dva
kongresy. Na druhém z nich byly založeny tři hlavní
orgány hnutí; Světový klub (Volapükaklub
Valemik), jakási zastřešující organizace
celého hnutí, dále Akademie Volapüku (Kadem
Volapüka), a oficiální časopis
Volapükabled Zenodik. V následujcích dvou
letech (1887-89) zaznamenalo hnutí největší rozmach.
V roce 1887 bylo známo 138 volapükských klubů a 11
časopisů, o dva roky později už existovalo klubů
283 a vycházelo 25 periodik. V této době se hovoří
o 100 tisících mluvčích, přičemž optimistické odhady
počítají i s číslem vyšším.
Volapük měl zcela
pravidelnou gramatiku, ať už jde o časování,
skloňování či pravidelnou výslovnost všech písmen.
Pomocí předpon a přípon se odvozovala celá řada
významů – např. přechýlení na rod ženský se od
základního slova utvoří předponou ji- (např. blod =
bratr, jiblod = sestra).
Podstatná jména a
zájmena se skloňují ve čtyřech pádech pomocí
koncovek –a, -e, -i. Např. slovo fat (= otec) má
pak následující tvary:
1. fat
|
1. fats
|
2. fata
|
2. fatas
|
3. fate
|
3. fates
|
4. fati
|
4. fatis
|
Plurál se tvoří jednotně
koncovkou –s, jak je patrno z tabulky. Koncovky
jsou pravidelné pro skloňování všech podstatných
jmen a zájmen; např. zájmeno ob (=já), pak tedy
skloňujeme analogicky (1. ob, 2. oba, 3. obe, 4. obi),
přidáme-li koncovku –s, získáme zájmeno my.
Některé slovní druhy
měly charakteristické přípony. Přípona -ik vyjadřuje
přídavné jméno (např. gudik = dobrý), přípona –ön
pak infinitiv slovesa. Podstatná jména jednotnou
koncovku nemají.
Časování je založeno na
přidávání předpon a přípon ke kořenu slovesa. Čas
pak indikuje předpona, osobu přípona. Ty dohromady
vytváří jedno slovo. Jako příklad vezměme sloveso
löfön – milovat. Löfob pak znamená miluji, älöfob -
miloval jsem, olöfob - budu milovat. Pod vlivem
angličtiny je ovšem ve Volapüku i čas
předminulý (i-), předpřítomný (e-) a předbudoucí
(u-). Trpný rod tvoří jedno slovo, a to opět pomocí
předpon.
Zcela zřejmou nevýhodou,
vedle přehnaně širokého spektra mluvnických časů,
byla nesrozumitelnost slov. Slovní zásobu sice
Schleyer odvozoval především od angličtiny, němčiny
a latiny, ovšem v tak zdeformované podobě, že
většinou je nemožné identifikovat předlohy
jednotlivých slov. Důvod tkvěl jednak v tom, že
Schleyer se snažil tvořit základní slova co
nejkratší, nejlépe jedno- nebo dvouslabičná, jednak
v tom, že z abecedy vynechal písmeno r a nahradil je
l. Značné zastoupení přehlásek ä, ö, ü dodávalo
jazyku ugrofinskou podobu.
Za substantivem flen
(přítel) bychom asi sotva hledali jeho anglický vzor
friend a německý Freund, bratr -něm. Bruder, angl.
brother- pro změnu vyšel jako blod, Rusko jako Lusän.
Ze slov postižených prve míněným typem deformace
můžeme zmínit blem (problém), blik (republika),
kadem (akademie), Täl (Itálie).
Schleyerovu svéráznou
tvorbu slov ilustruje i výčet číslovek 1-10:
bal (1), tel (2), kil (3), fol (4), lul (5), mäl
(6), vel (7), jöl (8), zül (9), bals (10).
Na třetím světovém
kongresu příznivců Volapüku, který se konal roku
1889 v Paříži se ozvaly mnohé hlasy žádající
Schleyera, aby přistoupil na podstatné reformy,
směřující k zjednodušení jazyka a zromanizování
slovní zásoby. Schleyer ovšem o úpravách odmítl
mluvit. Prohlašoval, že coby autor je tím jediným,
kdo může o případných změnách rozhodovat.
Hnutí vzápětí upadlo do
vnitřní krize. Odštěpilo se mnoho různých frakcí,
které začaly vytvářet vlastní modifikace či úplně
nové jazyky (Nuvo-Volapük, Spelin, Veltparl, atd.).
Příznivci původního
Volapüku rychle odpadávali, významná část z nich
přešla k rozmáhajícímu se Esperantu, které se
objevilo ještě za volapükské zlaté éry v roce 1887.
Během několika let tak první rozšířený umělý jazyk
v tichosti zmizel ze scény.
Na samotné Akademii
Volapüku byl nakonec roku 1902 dokončen projekt
jazyka, který s původním Volapükem neměl mnoho
společného. Stal se známý pod názvem Idiom
Neutral. Stejně jako jiné pokusy, vzešlé po
roce 1889 z bývalého Schleyerova hnutí, se však ani
tento, nejznámější z nich, neujal.
(Počátkům dějin
esperanta se budeme podrobně věnovat v další
kapitole, proto je prozatím ponecháme stranou.)
Na světové výstavě
v Paříži v roce 1900 se na téma mezinárodního jazyka
a komunikace vůbec uskutečnilo několik konferencí.
Téhož roku francouzští profesoři Couturat a
Leau založili organizaci nazvanou Delegace
pro přijetí pomocného mezinárodního jazyka, jejímiž
členy se stali mnozí z účastníků zmíněných
konferencí; celkově šlo o stovky osobností soudobé
vědy a školství. Cílem společnosti bylo propagovat
myšlenku ustavení umělého pomocného jazyka jako
prostředku komunikace mezi národy a samotný výběr
tohoto jazyka. Volba měla být podle stanov
organizace svěřena Mezinárodnímu svazu akademií.
Bylo zřejmé, že kdyby volbu provedla tato asociace,
mohlo jít o opravdovou událost, která mohla
zapůsobit nejen ve vědeckých kruzích; situace se
však vyvinula jinak. Mezinárodní svaz akademií úkol
v roce 1907 odmítl, když označil sám sebe za orgán
nekompetentní pro řešení dané otázky. Delegace
následně zvolila výbor, který byl složen z
lingvistů, filosofů a dalších vědců různých oborů,
který měl volbu jazyka provést. Jakýkoli výsledek už
nemohl mít takovou váhu, jakou mohlo mít oficiální
rozhodnutí akademiků, zástupci různých projektů
včetně esperanta ovšem nadále s delegací aktivně
spolupracovali. Doplňme, že projektů byla „do
soutěže“ předložena celá řada; vedle esperanta a
Idiomu Neutral šlo např. o Spokil, Parla, „Modrý
jazyk“ aj. Největší naděje na úspěch si mohli dělat
esperantisté, kteří pěstovali již reálně fungující
živý jazyk s bohatou kulturou, jehož kvality byly
v Delegaci prakticky široce uznávány. Vážně se však
debatovalo i o dalších projektech, především o
Idiomu Neutral.
Po zdlouhavých a těžkých
jednáních výbor rozhodl v zásadě ve prospěch
esperanta, s výhradou, že mají být provedeny jisté
reformy. Ty byly v průběhu jednání navrhovány uvnitř
výboru samotného, především však zapůsobil návrh
změn, který byl výboru dodatečně doručen poštou pod
názvem Ido. Neznámý autor v návrhu upravoval
některé dlouho kritizované prvky v esperantu.
Dodatečně se překvapivě zjistilo, že návrh poslal
jeden z čelných představitelů esperantského hnutí a
zároveň jeho reprezentant v delegaci, Louis de
Beaufront.
Jelikož pak v otázce
navržených změn nedošlo k dohodě s esperantisty, byl
v okruhu lidí kolem výboru na základě Beaufrontových
návrhů vypracován nový jazyk, Ido. Jeho příznivci o
něm začali mluvit jako o "vylepšeném esperantu."
Samotná Delegace po své polovičaté kontroverzní
volbě, bez velké slávy ukončila činnost, aniž by se
nějak významně zapsala do dějin. Je-li dnes
zmiňována, bývá to jen v souvislosti s Idem.
Protože Ido je jen
upraveným esperantem, zmíníme se o něm ještě
v následující kapitole. Zatím dodejme jen, že
navzdory očekávání tvůrců se „idoistům“ nepodařilo
přetáhnout významnější část esperantistů na svou
stranu, a ačkoli se o Idu následně mluvilo jako o
druhém nejrozšířenějším umělém jazyku, počtem
příznivců se esperantu nemohlo rovnat. Pokusy o
kompromisní sloučení obou jazyků jako Esperantido
aj., zůstaly bez odezvy.
V první polovině 20.
století vzniklo ještě několik významnějších
samostatných projektů, které vzbudily větší či
menší ohlas. Jedním z nich bylo Latino sine
flexione, vytvořené známým italským
matematikem Giuseppem Peanem (1858-1932) a
publikované v roce 1903. Peano vytvořil jazyk na
základě latiny, kterou zbavil, jak sám název
napovídá, ohebnosti, tj. skloňování a časování.
Slovní zásoba byla částečně doplněna ze soudobých
románských jazyků. Úvahy o zjednodušené latině
nebyly žádnou novinkou, Peanův pokus se ovšem díky
věhlasnosti svého tvůrce stal známým a v literatuře
často zmiňovaným.
Latino sine flexione je
zajímavé přinejmenším proto, že ze všech jazyků,
zde zmiňovaných, má nejjednodušší gramatiku,
osekanou na hranici možností lidského rozumu
pochopit smysl textu. Ve své strohosti se podobá
čínské mluvnici.
U slov v množném čísle
zmizel tvar plurálu, je-li množství vyjádřeno
číslovkou. To znamená, že plurál se použije jen tam,
kde je to nezbytně nutné.
Např. Otec má syny
řekneme Patre habes filios (pl.)
Otec má tři syny se
vyjádří Patre habes tres filio (sg.).
Kdybychom chtěli obě
věty přeložit doslovně, museli bychom v prvním
případě napsat: otec mít synové, v druhém pak otec
mít tři syn. V osekávání gramatických pravidel došel
totiž Peano tak daleko, že odstranil skloňování
zájmen i různost tvarů sloves. Zůstal jen infinitiv,
čas je určen jen příslovečným určením času. Právě
takovýto systém funguje v čínštině.
Z tohoto nástinu
vyplývá, že věta „Včera jsem tě viděl.“ by v Peanově
latině měla formu „Včera já vidět ty“.
Latino sine flexione, ač
nezaznamenalo větších úspěchů, zůstalo v dějinách
oboru další zajímavou kuriozitou.
Jazyk Occidental
vytvořil učitel matematiky a fyziky a bývalý
námořník Edgar de Wahl, v Estonsku žijící
baltský Němec. Tento někdejší příznivec Volapüku a
poté esperanta zveřejnil v roce 1922 svůj projekt
odvozený ze západoevropských jazyků. Podobal se
esperantu svou jednoduchou gramatikou i tím, z
jakých jazyků čerpal, daleko větší důraz však kladl
na „přirozenost“, kterou chápal v největším možném
připodobnění se národním jazykům. Kvůli tomu se
rozdíl od esperanta aj. nečetla všechna písmena vždy
stejně, ale např. souhlásky c, g se před
samohláskami e, i, y četly jinak než před a, o, u.
To je charakteristické pro všechny románské jazyky,
angličtinu a v různé míře i pro ostatní germánské
jazyky. Také předpony a přípony, které jsou
v esperantu většinou apriorní, nově utvořené,
vycházely v Occidentalu mnohem více z jazyků, které
byly jeho předlohou. Occidental patřil před druhou
světovou válkou k nejrozšířenějším umělým jazykům.
Novial
Roku 1928 se objevil
další z projektů, který nelze v našem výčtu coby
jeden z nejpozoruhodnějších opomenout. Jeho tvůrcem
byl velmi aktivní dánský jazykovědec Otto
Jespersen (1860-1943), který se na počátku
století účastnil práce ve zmiňované Delegaci pro
přijetí pomocného jazyka. Zařadil se tam mezi
spolutvůrce Ida a po jistou dobu pak patřil mezi
jeho propagátory. Posléze se však rozhodl vytvořit
jazyk zcela nový, ve kterém chtěl zcela naplnit své
osobní představy.
Jespersen coby nadšený
anglista, založil svůj nový projekt do značné míry
na angličtině. Novial, jak jej pojmenoval, znamená
ústup od snahy o maximální zjednodušení gramatiky a
je pro něj charakteristická snaha o „přirozenost“,
kterou jsme mohli sledovat u Occidentalu. Podstatná
jména, přídavná jména ani infinitivy sloves nemají
charakteristickou koncovku, množné číslo u
podstatných jmen pak vyjadřuje koncovka -s .
Inspirace angličtinou je
dobře patrná u časování sloves. K ilustraci stačí
jednoduchý příklad:
veni = přijít: me veni
přicházím, me venid přišel jsem, me vud veni
přišel bych, me sal veni přijdu, ale také me
ha veni jako předpřítomný a me had veni jako
předminulý (zde místo anglického příčestí použit
infinitiv). Zde jsou vidět jasné anglické prvky.
Koncovka –d pro minulý čas prostý, sal místo shall
(v pozdější úpravě ve místo will).
Slovní zásoba, založená
spíše na románských jazycích, představuje
v kombinaci s anglickou gramatikou zajímavý hybrid.
Novial si získal omezený
okruh příznivců, nicméně v různých pozdějších
modifikacích jako Novial Pro nebo Novial 98 přežívá
dodnes.
Posledním
neopomenutelným milníkem v dějinách umělých jazyků
je Interlingua. Kromě toho, že je nejmladším
z úspěšnějších projektů, má zřejmě několik dalších
primátů. Vznikala dlouhá léta na základě práce širší
skupiny lingvistů-profesionálů z nejrůznějších zemí.
Základnou byla organizace IALA (International
Auxiliary Language Association) – Mezinárodní
asociace pro pomocný jazyk, založená roku 1924.
Její cíl byl podobný tomu, který si kdysi vytyčila
Delegace, ovšem v tomto případě to byla asociace
sama, která si vytvoření vhodného jazyka vzala na
starost. Poprvé tak umělý jazyk vznikal na základě
letité systematické práce odborníků.
Jazyk byl vytvářen na
základě hlavních románských jazyků (španělštiny,
francouzštiny, italštiny a portugalštiny) a
angličtiny. Vytváření slovní zásoby mělo poměrně
přesná pravidla; vybrána měla být pokud možno jen ta
slova, která se vyskytovala alespoň ve třech
z výchozích jazyků.
Průběh prací byl
v poslední době poznamenán vnitřními spory a
odchodem některých členů. Závěrečnou redakci nakonec
připravil americký lingvista Alexander Gode.
Byla uveřejněna v roce 1951.
Interlingua vyniká tím,
že je velmi dobře srozumitelná pro každého, kdo zná
alespoň jeden románský jazyk (zejména v psané podobě
samozřejmě). Díky tomu je použitelná v praxi,
v hovoru s lidmi, kteří ji sice neovládají, ale
mluví některým románským jazykem.
Ambiciózní vědecký
projekt Interlinguy se sice nijak výrazně
neprosadil, přesto se zařadil mezi nejrozšířenější
z umělých jazyků. Hovoří se o tom, že v současné
době jsou na internetu příznivci Interlinguy druzí
nejaktivnější po esperantistech. Vypovídá o tom mimo
jiné to, že ve známém internetovém vyhledávači
Google lze nastavit jako výchozí jazyk z jazyků
umělých jednak esperanto, jednak Interlingua. |